† 23. 07. 2011 | kód autora:
cte Konec BLOGU!!!!!!!!!!!!
Definitivně ukončuji tento blog z jakých důvodů tak to vám nemůžu říct ale jestli chcete převzít tento blog tak mi napište na e-mail katkadvorakovahana@seznam.cz (A napište tam i prosím malej životopis). A já rozhodnu jestli byste mohli převzít tento blog. Ale vřele vám doporučuji navštívit tento blog www.Potterweb.cz a www./fanfiction.potterharry.net a www.reducto.blog.cz Je mi to líto VAŠE Monika Dvořáková
† 23. 07. 2011 | kód autora:
cte Princ a pruďas
Žánr:Komedie, Dobrodružný, Fantasy
Rok a stát:USA, 2011, 102 min
Přístupnost:15 let
Hrají:Hrají:Zooey Deschanel, Natalie Portman, James Franco, Danny R. McBride, Damian Lewis, Toby Jones, Charles Dance, Justin Theroux, Brian Steele, Eva Wyrwal
Premiéra: 16. 6. 2011
Princ Thadeous (McBride) se ze všeho nejlíp umí povalovat a závidět bratrovi, princi Fabiousovi (Franco) jeho proslulost a sličnou dívku Belladonnu (Zooey Deschanel), kterou si přivezl z poslední výpravy, aby ji pojal za manželku. Než se svatební zvony stačí pořádně rozeznít, objeví se na scéně čaroděj Leezar (Justin Theroux), jenž se Belladonny zmocní a unese ji na svůj hrad. Aby žalem zlomený ženich nebyl na její záchranu sám, vnutí mu otec král jako doprovod mladšího bratra. Jenže Thadeous ještě nikdy v životě na žádné hrdinské výpravě nebyl, a tak neví, jak se například jedná s kouzelníkem pod vlivem, vícehlavou saní nebo krásnou, leč permanentně naštvanou a nebezpečnou lučištnicí Isabel (Portman). Navzdory mnoha nebezpečenstvím a život ohrožujícím situacím princové krok za krokem postupují vstříc Belladonnině záchraně. A divák, místo toho aby jim zuřivě držel pěsti, se baví nad jejich i na středověk velmi nekorektním slovníkem a absurdními situacemi, do kterých se se snad ještě žádní filmoví rytíři nikdy nedostali.
† 23. 07. 2011 | kód autora:
cte Harry Potter a Relikvie smrti
Jak už všichni víte tak už byl v kinech první část Herryho Pottra. Jak už jste jsi taky všimli tak bude 14.7.2011
(14.července) bude premiéra druhé části. Já osobně musím říct že první část je super a je už na DVD. (Samozdřejmně jenom 1.část)
DOPORUČUJU!!!!!!!!!!!!
Vaše MONIKA
† 23. 07. 2011 | kód autora:
cte Kung Fu Panda 2
Žánr:
Animovaný, Akční, Komedie, Rodinný - USA, 2011, 91 min
Přístupno od: bez omezení
† 23. 07. 2011 | kód autora:
cte Voda pro slony
Žánr:Drama - USA, 2011, 121 min
Přístupno od: 12 let
Rok: 2011
Jacob Jankowski (Robert Pattinson) skládal závěrečné zkoušky na veterině, když se dozvěděl, že oba jeho rodiče zemřeli při autonehodě. Bez rodiny a bez peněz Jacob netušil jak dál, ale osud ho zavál do vlaku světového cirkusu Benzini. Hospodářská krize právě vrcholila a pro Jacoba, stejně jako pro spoustu dalších, cirkus znamenal spásu, ačkoliv to byl svět s úzce vymezenými iracionálními pravidly, s vlastním pojetím života i smrti. Jako téměř dostudovaný veterinář dostal Jacob na starost cirkusový zvěřinec včetně cirkusových běloušů krásné krasojezdkyně a hvězdy volné drezury koní Marleny (Reese Witherspoon). Marlenu k cirkusu přivedla láska k nesprávnému muži, charismatickému, ale zvrhlému a násilnickému řediteli cirkusu (Christoph Waltz). S Jacobem ji od začátku pojila nejen láska ke zvířatům, ale také vztah ke slonici Rosie, která se k cirkusu dostala jako obrovská šedivá naděje, nové číslo, které mělo cirkus zachránit před úpadkem. Jak ale s Rosie číslo nacvičit, když nebyla schopná poslechnout ani jednoduché příkazy? Pouto, které mezi touto nesourodou trojicí postupně vzniklo, bylo založeno na důvěře a lásce a nakonec se pro všechny tři stalo jedinou nadějí na přežití. Výpravná romance z cirkusového prostředí 30. let minulého století o zakázané lásce, která se zrodí na magickém místě plném dobrodružství, zázraků a nebezpečí, vznikla podle celosvětového knižního bestselleru Sary Gruenové. Hlavní role ztvárnili držitelka Oscara Reese Witherspoon a hvězda ságy Stmívání Robert Pattinson.
† 23. 07. 2011 | kód autora:
cte Country Life - Hlavní postavy
Emma Watson (17 let)
Tato holka je nejhlavnější postava této knížky.Tato holka žije s rodinou
na venkově ale jednoho dne potká celkem obyčejného kluka . Ale je v tom háček :
Emma se do něj zamilovala ale ještě neví jedno tajemství který skrývá .
Tom Best (18 let)
Tento kluk se zalíbí Emmě.Ale má tajemství které je opravdu
ale opravdu dost dobré . TO tajemství když se Emma dozví změní jí to
celí svět . Tom jí to řekne při večeři . A to Emmu opravdu překvapilo.
Amanda Watson (26 let)
Amanda je matkou Emmi . Když příde do domu Tom hned Amanda znervozní.
Je spisovatelkou knížek jako je třeba :Wuthering Heights nebo May Dayis atime tolove.
Ale ještě neví tajemství který skrývá její manžel .
Charlie Watson (30 let)
No, jak bych ho popsala. Je to Emmy otec a je to velmi
bohatý muž. A ještě neřekl Emmě,Amandě,Jeamsnovi a Eleně jedno
opravdu velké tajemství.
Jeams Watson (20 let)
Je to opravdu hroznej brácha ale je s ním prča .
Jednoho dne se Jeams zamiluje do Carol. Ale jak
to bude brát Emma ?
Elena Watson (17 let)
Elena je sestra Emmy. Elena je jako její druhá nejlepší
kámoška a touží se potkat s hercem Codym Simpsnem.
Carol Milano (17 let)
Carol je Emmnina nejlepší kámoška je jako její sestra ona se
touží stát herečkou a zpěvačkou režisérkou modelkou a malířkou.
† 23. 07. 2011 | kód autora:
cte Norsko
Hlavní město Norska je?
Oslo
Helsinky
Stocholm
Kobenhavn
Nachází se na (misto Evropy)
severovýchodu
západě
severu
severozápadě
Vládne tam:
císař
král
prezident
kancléř
Nejsevernější výběžek je:
Oslo
Gamvik
Aljaška
Nordkapp
Je to poloostrov:
Balkánský
Skandinávský
Pyrenejský
Apeninský
Je část Norska pod polárním kruhem?
Ne
Ano
Nevím
Co to je?
Norsko sousedí s...státy
3
4
1
2
V Norsku je:
největší hora Evropy
nejhlubší jezero Evropy
nejdelší řeka Evropy
největší země Evropy
V Norsku se mluví:
anglicky
švédsky
německy
norsky
Je obklopeno
Severní moře, Norské moře, Atlantický oceán
Černé moře, Baltské moře, Norsk moře
Středozemní moře, Baltské moře, Severní Ledový oceán
Severní Ledový oceán, Atlantický oceán, Egejské moře
† 23. 07. 2011 | kód autora:
cte7. Poslední Vůle Albuse Brumbála (1.část)
Kráčel horskou cestou v modravém světle úsvitu. Daleko pod ním byl v mlze zahalený stín malého města. Byl člověk, jenž hledal člověka, kterého potřeboval tak naléhavě, že nemohl myslet na nic jiného. Ten, který znal řešení jeho problému, znal odpověď na jeho otázku...?
"Probuď se!"
Harry otevřel oči.
Ležel na skládacím lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a v pokoji bylo šero. Papušík spal s hlavou pod svým drobným křídlem. Jizva na čele ho bodavě bolela.
"Mluvil jsi ze spaní."
"Vážně?"
"Ano, 'Gregorovitch'. Říkal jsi Gregorovitch."
Harry neměl brýle; Ronův obličej vypadal poněkud rozmazaně.
"Kdo je Gregorovitch?"
"Já nevím, ty jsi to jméno říkal."
Harry si mnul jizvu a přemýšlel. Měl matný dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl přijít na to kde.
"Myslím, že ho hledá Voldemort."
"Chudák chlap," povzdychl Ron.
Harry se posadil a už úplně bdělý si stále mnul čelo. Pokoušel se vzpomenout si, co přesně se mu zdálo, ale vše, co se mu vybavilo, byl jen hornatý obzor a obrys malé vesnice položené v hlubokém údolí.
"Myslím, že je v cizině."
"Kdo? Gregorovitch?"
"Voldemort. Myslím, že je někde za hranicemi a hledá Gregorovitche. Nevypadalo to jako v Británii." "Myslíš, že jsi zase viděl do jeho mysli?" zeptal se Ron ustaraně.
"Udělej pro mě jednu laskavost a neříkej nic Hermioně," pronesl Harry.
"Očekává, že přestanu vídat ve snech nesmysly..."
Zamyšleně se zahleděl na klec malého Papušíka... Proč mu bylo jméno Gregorovitch tak povědomé?
"Myslím," řekl pomalu, "že má něco společného s famfrpálem. Je tu nějaká souvislost, ale prostě nevím, jaká."
"S famfrpálem?" zeptal se Ron. "Nemyslíš náhodou Gorgovitche?"
"Koho?"
"Drahomír Gorgovitch, střelec, co přestoupil před dvěma lety za rekordní honorář ke Kudlejským Kanonýrům . V počtu střel rekordman sezóny."
"Ne", odvětil Harry. "Gorgovitche určitě nemyslím."
"Nech to být," řekl Ron. "No, v každém případě všechno nejlepší k narozeninám!"
"Wow, málem bych zapomněl! Už je mi sedmnáct!" Harry sáhl po hůlce ležící vedle jeho lehátka, zaměřil na přeplněný stůl, kde nechal brýle, a řekl: "Accio brýle!"
I když byly jen stopu od něj, bylo nesmírně uspokojivé pozorovat je, jak se k němu přibližují, dokud ho nepíchly do oka.
"Pěkné," odfrknul si Ron.
Harry nechal létat Ronovy věci po pokoji, čímž vzbudil Papušíka, který se začal rozčileně poletovat v kleci. Také se pokusil uvázat kouzlem tkaničky jeho tenisek (rozvázat ručně výsledný uzel mu zabralo několik minut) a jen tak pro radost změnil oranžové hábity Kudlejských Kanonýrů na Ronově plakátu na světle modré.
"Poklopec bych si zapínal ručně," poradil Ron Harrymu se smíchem, než si ho Harry rychle zapnul.
"Tady máš dárek. Rozbal ho ale tady nahoře, nechci, aby to mamka viděla."
"Knížka?" zeptal se Harry, když uchopil obdélný balíček.
"Trochu porušení tradice, ne?"
"Tohle není ledajaká knížka," řekl Ron. "To je ryzí zlato: Dvanáct zaručených způsobů, jak okouzlit čarodějky. Tam je všechno, co potřebuješ o holkách vědět. Kdybych ji měl minulý rok, věděl bych, jak se zbavit Levandule a taky bych věděl, jak začít chodit s... No, Fred s Georgem mi dali kopii a hodně jsem se naučil. Budeš překvapený, není to jen o práci s hůlkou."
Když dorazili do kuchyně, našli na stole hromadu dárků. Bill a monsieur Delacour právě dokončovali snídani, když si s nimi začala přes pánvičku povídat paní Weaslyová.
"Artur mi řekl, ať ti popřeji vše nejlepší, Harry," řekla paní Weasleyová s úsměvem.
"Musel jít brzy do práce, ale k večeři bude zpátky. Ten dárek nahoře je od nás."
Harry se posadil, vzal čtvercový balík, o kterém mluvila, a rozbalil ho. Uvnitř byly hodinky, dost podobné těm, které od pana a paní Weasleyových dostal na sedmnáctiny Ron; byly zlaté a místo ručiček obíhaly dokola hvězdičky.
"Je to tradice dát čaroději hodinky, když dosáhne zletilosti," řekla paní Weasleyová pozorujíc ho dychtivě od sporáku. "Bohužel tyhle nejsou nové jako ty Ronovy, jsou po mém bratru Fabianovi, a ten nebyl zrovna šetrný ke svým věcem, takže jsou na zadní straně trochu poškrábané, ale..." Víc toho neřekla.
Harry vyskočil a objal ji. Snažil se do objetí dát vše nevyřčené a ona to asi pochopila, protože když ji pustil, neohrabaně ho poplácala po tvářích, potom mávla naslepo hůlkou a vyhodila polovinu slaniny z pánvičky na podlahu.
"Veselé narozeniny, Harry!" volala Hermiona. Přispěchala do kuchyně a přidala na hromádku svůj dárek.
"Není to kdoví co, ale doufám, že se ti bude líbit. Co jsi mu dal?" zeptala se Rona, který dělal, že ji neslyší.
"No, tak pojď, otevři ten Hermionin!" řekl Ron.
Koupila mu nový lotroskop.
Ostatní balíčky obsahovaly čarodějný holicí strojek od Billa a Fleur ("Ó ano, tohle ti umošní nejjemnější oholení ze všech," ujišťovala ho Fleur, "ale musíššš říst přesně, co chceš, jinak bys mohl zjistit, že máššš trochu méně vlasů, neš jsi chtěl..."), čokolády od Delacourových a obrovskou krabici nejnovějšího zboží z Kratochvílných kouzelnických kejklů od Freda a George.
Harry, Ron a Hermiona nezůstali za stolem, když přišla paní Delacourová, Fleur a Gabrielle, protože kuchyň byla nepohodlně zaplněná.
"Zabalím ti to" , řekla Hermiona jasně a vzala Harryho dárky z jeho rukou a pak se jako ostatní vrátila zpátky nahoru. "Jsem skoro hotová, jen čekám než se vypere zbytek tvého prádla, Rone..."
Ronovo breptání bylo přerušeno otevřením dveří na prvním poschodí.
"Harry, mohl bys sem na chvíli přijít?" Byla to Ginny.
Ron se prudce zastavil. Hermiona ho vzala za loket a táhla ho nahoru po schodech. Harry trochu nervózně následoval Ginny do jejího pokoje. Nikdy předtím tam nebyl. Místnost byla malá, ale světlá. Na stěně byl velký plakát čarodějnické skupiny Sudičky a fotka Gwenoga Jonese, kapitána famfrpálového týmu a Holyheadských harpyjí na stěně druhé. Psací stůl stál čelem k otevřenému oknu, ze kterého bylo vidět na zahradu, kde spolu Harry a Ginny jednou hráli famfrpál proti Ronovi a Hermioně, a kde byl teď postavený velký perleťově bílí stan. Zlatá vlajka na jeho vrchu byla na úrovni okna od Ginny. Ginny se podívala do Harryho tváře, zhluboka se nadechla a řekla: "Šťastné sedmnáctiny".
"Jo, díky."
Neustále se na něho dívala. Avšak on nemohl opětovat její pohled, bylo to jako hledět do oslnivého světla.
"Pěkný výhled." řekl potichu a ukazoval směrem z okna.
Ignorovala ho. Nemohl ji z toho vinit.
"Nemohla jsem přijít na vhodný dárek," začala. "Nemusela jsi mi nic dávat."
Toho si také nevšímala.
"Nevěděla jsem, co by bylo užitečné, ale ne příliš velké, aby sis to mohl vzít s sebou."
Rychle se na ni podíval. Nebrečela. To byla jedna z jejích mnoha nádherných vlastností - nebyla ubrečená. Někdy si myslel, že mít šest bratrů ji muselo posílit. Přiblížila se o krok k němu.
"Chtěla bych, abys měl něco, co mě připomene, víš, když se třeba potkáš s nějakou vílou, když budeš pryč a dělat, co musíš."
"Myslím, že příležitosti ke schůzkám budou teď mnohem vzácnější."
"Tady je ta stříbrná krajka, kterou jsem hledala" zašeptala a políbila Harryho jak ho ještě nikdy v živote nepolíbila a Harry její políbení opětoval, bylo to slastné zapomenutí, lepší než Ohnivá whisky.
Byla to jediná reálna věc na světe, Ginny, cítil ji, jednou rukou se jí dotýkal týla a druhou měl položenou na jejích dlouhých, sladce vonících vlasech. Dveře se před nimi s třesknutím otevřely a oni od sebe odskočili.
"Oh," řekl jízlivě Ron, "promiňte."
"Rone!"
Hermiona byla těsně za ním, trochu zadýchaná. Bylo tam napjaté ticho, když Ginny řekla jasným a tenkým hlasem.
"Tak vše nejlepší, Harry."
Ronovi zčervenaly uši. Hermiona vypadala nervózně. Harry by jim nejraději zabouchl přímo před očima, ale alespoň byl cítit chladný průvan, který se dostal do pokoje otevřenými dveřmi a jeho zářivá chvíle praskla jako mýdlová bublina.
Všechny důvody ukončení jeho vztahu s Ginny, aby se od ní držel dál, vypadaly jako kdyby se vrátily do místnosti s Ronem a veškerá jeho veselá zapomnětlivost byla pryč.
Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, i přesto, že nevěděl co, ale ona se k němu otočila zády. Myslel si, že aspoň jednou, podlehla slzám. Nemohl udělat nic, aby ji utěšil před Ronem.
" Uvidíme se později," řekl a šel za Ronem a Hermionou z jejího pokoje.
Ron pochodoval dolů přes stále plnou kuchyň až na dvůr a Harry s ním držel po celou cestu krok, Hermiona vystrašeně klusala za nimi.
Jakmile přešel čerstvě pokosený trávník, Ron se na Harryho otočil.
"Úplně jsi ji vykolejil. Co to teď děláš, chceš ji rozhodit?"
"Nerozhazuju ji," odpovědel Harry, zatímco je Hermiona dohnala.
"Rone..."
Ale Ron zvedl ruku, aby byla Hermiona potichu.
"Byla opravdu úplně mimo, když jsi to skončil."
"To já taky. Víš proč jsem to skončil, a nebylo to proto, že bych chtěl."
"Jo, ale teď se s ní líbáš a ona zase bude mít další naděje."
"Není hloupá, ví, že se to nemůže stát, nečeká, že se ... vezmeme nebo ..."
Když to řekl, představil si ve své hlavě obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere vysokého, nepříjemného cizince bez tváře.
V jednu chvíli to vypadalo, jako kdyby ho to udeřilo. Její budoucnost byla volná a neomezená, zatímco jeho..... neviděl nic, kromě Voldemorta.
"Jestli ji začneš osahávat každou chvíli, která se ti naskytne..."
"Už se to nebude opakovat" řekl Harry tvrdě. Den byl bez jediného mráčku, ale on měl i přesto pocit, že slunce zašlo. "OK?"
Ron vypadal zpola odmítavě, zpola stydlivě: chvíli pochodoval tam a zpět , pak řekl: " Dobře teda, tak to jo...."
Ginny se s Harrym tváří v tvář už po zbytek dne nepotkala, a ani jediný pohled nebo náznak toho, že sdíleli více než jen zdvořilou konverzaci v jejím pokoji, nicméně, Charlieho příjezd byl pro Harryho velkou úlevou. Poskytovalo to totiž zmatek, když paní Weasleyová vnutila Charliemu židli, hrozivě zdvihla hůlku a poznamenala, aby se nechal ostříhat.
Jako by Harryho narozeninová večeře mohla natáhnout kuchyň až do prasknutí, i když Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid ještě nepřišli. Několik stolů bylo umístěno od jednoho konce zahrady k druhému. Fred a George očarovali několik fialových luceren, které společně tvořily číslo 17, aby visely vysoko nad hlavami hostů. Díky starostlivosti paní Weasleyové byl Georgův úraz úhledný a čistý, ale Harry si ještě na temnou díru uvnitř jeho hlavy nezvykl, i přesto, že dvojčata měla kolem toho plnou vtipů.
Hermiona vykouzlila fialové a zlaté stužky, které ji vylítávaly z hůlky a věšela je po stromech a keřích.
"Fajn," řekl Ron, když s jejím posledním mávnutím hůlky, změnila Hermiona lístky na pláni ve zlato.
"Máš pro tyhle věci opravdu vkus."
"Děkuju ti Rone!" řekla Hermiona, trochu potěšeně a trochu zmateně.
Harry se otočil a sám pro sebe se usmíval. Měl legrační předtuchu, že by mohl najít kapitolu o komplimentech, když si najde čas přečíst si jeho výtisk knihy Dvanáct zaručených způsobů, jak okouzlit čarodějky. Zachytil Ginnyin pohled a usmál se na ni, ještě předtím, než si uvědomil na svůj slib Ronovi a rychle se dal do řeči s panem Delacourem.
"Pryč z cesty, pryč z cesty!" křičela paní Weasleyová, přicházející skrze bránu s výrazem obra a zlatonka ve velikosti volejbalového míče poletovala před ní. Několik sekund na to si Harry uvědomil, že to byl narozeninový dort, který paní Weasleyová udržovala svou hůlkou ve vzduchu, aby neriskovala, že by ji dort spadnul na zem. Když dort přistál uprostřed stolu, pochválil Harry:
"Vypadá to skvěle, paní Weasleyová."
"To nic není, drahoušku," řekla něžně. Přes její rameno viděl Rona, jak mu ukazuje palec vztyčený nahoru a dělá legrační obličeje.
V sedm hodin přijeli všichni hosté. Do domu je uvedli Fred a George, kteří na ně čekali na konci uličky. Hagrid poctil tuto událost oblečením toho nejlepšího, a hrozného, chlupatého kabátu. I přesto, že se Lupin usmál, když si s Harrym potřásal rukou, Harry si myslel, že vypadá trochu nešťastně. Všechno to bylo strašně zvláštní: Tonková vedle něho vypadala zářivě.
"Všechno nejlepší Harry," řekla, když ho pevně objala.
"Sedmnáct, eh" řekl Hagrid, když si od Freda bral obrovský pohár vína.
"Šest let, co jsme se poprvé potkali Harry, pamatuješ si to?"
"Matně," šklebil se na něho. "Nerozbil jsi přední dveře, neudělal Dudleymu prasečí ocásek a neřekl mi, že jsem kouzelník?"
"Nepamatuju si detaily," usmál se radostně Hagrid. "Všechno v pořádku? Rone, Hermiono?"
"Máme se dobře," řekla Hermiona. "A ty?"
"Nemám se špatně. Pořád nemám čas, právě se nám narodili malí jednorožci. Až se vrátíte, tak Vám je ukážu." Harry nevnímal Ronovi a Hermioniny pohledy, když Hagrid začal hledat něco v kapse.
"Tady Harry, ehm, nevěděl jsem, co ti přinýst, co bych ti mohl dát, ale potom jsem si vzpomněl na tohle."
Vytáhl malý, trochu chlupatý obyčejný váček s dlouhou šňůrkou, která evidentně sloužila k tomu, aby se váček nosil na krku.
"Je z oslí kůže. Ukryje cokoli uvnitř a nikdo, krom majitele to nemůže vyndat. Jsou vzácné."
"Děkuju Hagride."
"To nic nebylo," řekl Hagrid a mávl svojí rukou velikosti popelnicové poklice.
"Není támhleto Charlie? Vždycky jsem ho měl rád. Hej Charlie!"
Charlie se přiblížil a přejel si jemně svou rukou po vlasech velmi krátkého střihu. Byl menší než Ron, hubenější, s mnohými popáleninami a škrábanci na jeho svalnatých ramenou.
"Ahoj Hagride, jak se vede?"
"Přemýšlel jsem, že jsme si už dlouhé roky nenapsali. Jak se vede Norbertovi?"
"Norbert?" Charlie se zasmál. "Ten Norský Ostnáč? Teď jí říkáme Norberta."
"Wow, Norberta je děvče?"
"Oh, jo," řekl Charlie.
"Jak to můžeš vědět?" zeptala se Hermiona.
"Jsou o dost vzdorovitější" řekl Charlie. Podíval se přes rameno a snížil hlas. "Přál bych si, aby si otec pospíšil a přišel. Mamka začíná být podrážděná." Všichni se podívali na paní Weasleyovou, která se snažila hovořit s madame Delacour, ale stále se přitom dívala na bránu.
"Myslím, že bychom měli raději začít bez Artura," řekla, a za moment zavolala všechny do zahrady.
"Musel se někde zdržet--- oh!" Všichni to spatřili najednou: kus světla, který přiletěl přes dvůr a zastavil se na stole a změnil se na jasně stříbrnou lišku, která stála na zadních nohách a hovořila hlasem pana Weasleyho.
"Ministr kouzel přijde se mnou."
Patron se rozptýlil do vzduchu, nechajíc Fleuřinu rodinu dívat se v němém úžasu na místo, kde zmizela.
"Neměli bychom tu být," řekl okamžitě Lupin.
"Harry, promiň. Vysvětlím ti to někdy jindy."
Chytil Tonkovou za zápěstí a táhl ji pryč. Dostali se k plotu, přelezli přes něj a zmizeli. Paní Weasleyová zůstala v ohromení.
"Ministr... ale proč? - Nechápu."
Ale na vysvětlování nebyl čas. O sekundu později se objevil v bráně pan Weasley, doprovázen Rufusem Brouskem, obecně známým svými šedivými vlasy.
Dva nově příchozí přešli přes dvůr, rovnou k zahradě a osvětlenému stolu, kde všichni tiše seděli a pozorovali, jak se k nim přibližují. Když Brousek přišel do světla lucerny, Harry si všiml, že vypadá mnohem starší, než když ho potkal minule - vyzábleji a ponuře.
"Promiňte, že se vnucuji," řekl Brousek, když dokulhal a zastavil se před stolem. "Obzvláště, když vidím, že kazím tento večírek."
Jeho oči se na chvíli zastavily na dortu ve tvaru obří zlatonky.
"Mnoho šťastných návratů."
"Děkuji," řekl.
"Harry. Žádám tě o soukromý rozhovor," Brousek pokračoval, "také s panem Ronaldem Weasleym a slečnou Hermionou Grangerovou."
"S námi?" zeptal se překvapeně Ron. "Proč s námi?"
"Můžu ti to říct, až budeme někde, kde budeme mít více soukromí," řekl Brousek. "Je tady takové místo?" zeptal se pana Weasleyho.
"Ano, samozřejmě," řekl pan Weasley, který vypadal nervózně. "Třeba obývák, proč ho nepoužít?"
"Můžeš nám ukázat cestu?" řekl Brousek Ronovi.
"Nebude potřeba, abys nás doprovázel, Arture."
Harry viděl, jak si pan Weasley vyměnil s paní Weasleyovou znepokojený pohled, když on, Ron a Hermiona vstali. Jako když šli cestou zpět do tichého domu, Harry věděl, že ostatní dva přemýšlejí o tom stejném jako on:
Brousek se musel nějak dozvědět, že tři z nich už nehodlají přijet Bradavic. Brousek neřekl nic, dokud všichni neprošli přes zašpiněnou kuchyň do obýváku. I přesto, že zahrada byla plná jemného, zlatého, nočního světla, tak tam byla celkem tma. Harry namířil svou hůlku na olejové lampy a když vstoupili, lampy osvětlily sešlý, ale útulný pokoj. Brousek si sám sedl do prohnutého křesla, kde vždy sedával pan Weasley, a Harry, Ron a Hermiona se pokusili vtlačit na pohovku. Když se jim to podařilo, Brousek začal hovořit.
"Mám pro vás tři nějaké otázky a myslím, že bude nejlepší, když se Vás budu ptát po jednom. Jestli vy dva," ukázal na Harryho a Hermionu "můžete počkat nahoře, začnu s Ronem."
"Nejdeme nikam," řekl Harry, zatímco Hermiona důrazně poznamenala: "Můžete hovořit k nám všem dohromady a nebo ani k jednomu."
Brousek uštědřil Harrymu chladný, hodnotící pohled. Harryho zaujalo to, že ministr uvažuje, jestli stojí za to začít spolu bojovat tak brzy.
"Dobrá tedy, spolu," řekl, krčíce rameny. Odkašlal si.
" Jsem tady a jsem si jistý že víte, kvůli závěti Albuse Brumbála." Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého.
"Překvapení, zjevně! Nebyli jste si vědomi toho, že vám Brumbál něco odkázal?" "Pro-pro všechny z nás?" zeptal se Ron.
"Pro mě s Hermionou taky?" "Ano, vám vš-" Ale Harry ho přerušil.
"Brumbál zemřel více než před měsícem, proč to zabralo tolik času, předat nám věci, které nám odkázal?"
"Není to jasné?" řekla Hermiona ještě dříve, než Brousek stačil odpovědět.
"Chtěli prozkoumat všechno, co nám odkázal. Neměli jste na to právo!!" řekla a její hlas se lehce otřásl.
"Měl jsem všechna práva," řekl Brousek přezíravě.
"Úřední nařízení pro soudní zabavení majetku dává ministerstvu právo zabavit celý obsah závěti..."
"Tento zákon byl vytvořen, aby kouzelníci nemohli zdědit temné artefakty!" řekla Hermiona "a přepokládá se, že Ministerstvo má silný důkaz, že majetek zesnulého je ilegální, ještě před jeho zabavením. Chcete mi říct, že jste si myslel, že Brumbál se nám snažil zanechat něco prokletého?"
"Plánujete, slečno Grangerová, Vaši budoucnost v kouzelnickém právu?" zeptal se Brousek.
"Ne, neplánuji," odpověděla Hermiona. "Doufám, že pro svět udělám něco dobrého."
Ron se zasmál.
Brouskovy oči ho sledovaly a odvrátily se, až když Harry promluvil.
"Takže, proč jste se rozhodli nám nechat naše věci teď? Nedokázali jste si vzpomenout na důvod, proč jste si je nechali?"
"Ne, to bude protože uplynulo 31 dní," řekla najednou Hermiona. "Nemůžou si nechat věci déle než 31 dní, pokud se neprokáže, že jsou nebezpečné. Správně?"
"Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Rone?" zeptal se Brousek ignorující Hermionu.
Ron vypadal překvapeně.
"Já? Ne, ne tak úplně... Byl to vždycky Harry, kdo..."
Ron se podíval na Harryho a Hermionu a viděl Hermionu, jak mu ukazuje, aby dál nepokračoval, ale škoda už byla způsobena; Brousek se díval, jako kdyby slyšel přesně to, co očekával a chtěl slyšet. Zaútočil jako dravý pták po Ronově odpovědi.
"Když jste nebyl Brumbálovi blízký, jak mi vysvětlíte fakt, že si na Vás vzpomněl v jeho závěti? Udělal jen výjimečně několik osobních odkazů. Velká část jeho majetku - jeho osobní knihovna, jeho kouzelné pomůcky a ostatní osobní majetek - byly odkázány do Bradavic. Proč si myslíte, že jste byli vybráni?"
"Já...nevím," řekl Ron. "Já... když jsem řekl, že jsem mu nebyl moc blízký...myslel jsem tím to, že myslím, že mě měl rád..."
"Ale Rone, jsi příliš skromný," řekla Hermiona.
" Brumbál byl na tebe strašně laskavý."
To bylo skutečně daleko od pravdy. Harry věděl, že Ron a Brumbál spolu nikdy nebyli osamotě a promluvili spolu jen minimálně. Tak či onak, nezdálo se, že by Brousek poslouchal. Rukama začal šmátrat ve svém plášti a vytáhl z něj velký pytlík, mnohem větší než ten, který dal Hagrid Harrymu. Z něj vytáhl pergamen, rozroloval jej a začal nahlas číst.
"Poslední vůle a závěť Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála.' ano, tady to je... 'Ronaldu Biliovu Weasleymu odkazuji své zhasínadlo, doufám že si na mne vzpomene, až jej bude užívat.'"
Brousek vytáhl ze sáčku objekt, který již Harry viděl: vypadalo to jako stříbrný zapalovač, ale měl schopnost, jak Harry věděl, zhasínat všechna světla v okolí a zase je rozsvítit jediným cvaknutím. Brousek se předklonil a podal zhasínadlo Ronovi, který si je vzal a s překvapeným výrazem je začal protáčet mezi prsty.
† 23. 07. 2011 | kód autora:
cte6. Ghůl v Pyžamu (1.část)
Šok ze ztráty Pošuka se nesl v následujících dnech celým domem. Harry pořád očekával, že se objeví ve dveřích stejně jako jiní členové Řádu, kteří přicházeli a odcházeli s novými zprávami. Harry cítil, že jeho pocity viny a žal utiší jenom jednání. Přemýšlel o tom, že by měl co nejrychleji vyrazit na cestu, aby našel a zničil zbývající Viteály. Čím dříve, tím lépe.
"No, ale s -" Ron spolkl slovo Viteály "nemůžeš udělat nic dřív než ti bude sedmnáct. Stále na sobě máš Stopu. A tady můžeme plánovat jako nikde jinde, nebo ne? Nebo," ztišil svůj hlas, "ty už víš, kde se Ty-Víš-Co nacházejí?
"Ne," přiznal Harry.
"Myslím, že Hermiona se už o to trochu zajímala." řekl Ron.
"Říkala, že tady shromáždila nějaké dokumenty, které by nám měli pomoci, a že čekala pouze na tebe, až přijedeš, aby ti je mohla předat.
Harry a Ron právě seděli u snídaně. Pan Weasley a Bill právě odešli do práce. Paní Weasleyová šla nahoru probudit Hermionu a Ginny, zatímco Fleur se hnala do koupelny, aby se vykoupala.
"Stopa zmizí třicátého prvního," řekl Harry."To znamená, že tady potřebuji zůstat ještě čtyři dny, poté můžu -"
"Pět dní," opravil ho odhodlaně Ron."Musíme tu zůstat na svatbu. Protože jinak nás ty dvě zabijou." Harry pochopil, že Ron tím "ty dvě" myslel Fleur a paní Weaslyovou.
"Je to významný den," řekl Ron, když se na něj Harry vzpurně podíval.
"Copak si neuvědomujou, jak je důležité -?"
"Samozřejmě, že ne," řekl Ron. "Nemají ani páru o tom, co zamýšlíme. Teď jsem si vzpomněl na něco, o čem jsem s tebou chtěl mluvit." Ron zkontroloval pohledem dveře, jestli se nevrací paní Weasleyová, a posunul se trochu blíže k Harrymu.
"Mamka se ze mě a Hermiony snaží vytáhnout, co máme vlastně za lubem. Určitě zkusí i tebe, dávej si pozor. Táťka a Lupin se na to taky vyptávali, ale když jsme jim řekli, že ti Brumbál o tom zakázal s kýmkoliv jiným kromě nás mluvit, tak toho nechali. Ale mamka ne. Je zarytá."
Ronova předpověď se za pár hodin vyplnila. Krátce před obědem si paní Weaslyová Harryho vzala stranou od ostatních. Zavolala si ho, aby jí pomohl identifikovat osamocenou pánskou ponožku. Prý si myslí, že mu vypadla z batohu. Jakmile ho však měla v koutu kuchyňské linky, spustila:
"Zdá se mi, že Ron a Hermiona si myslí, že se už letos nevrátíte do Bradavic," začala bezděčným tónem.
"Oh," řekl Harry. "No.. ano, to opravdu zamýšlíme."
Mandl se sám vypnul a začal ždímat něco, co vypadalo jako vesta pana Weasleyho.
"Můžu se zeptat, proč chcete opustit vaši výuku?" zeptala se paní Weasleyová.
"No, Brumbál mi tu zanechal ... věc, kterou musím dodělat," zamumlal Harry. "Ron a Hermiona o tom vědí a rozhodli se jít se mnou."
"Jakou věc?""Promiňte, ale nemůžu -"
"No, na rovinu. Myslím si, že Arthur a já máme plné právo to vědět a jsem si jistá, že pan a paní Grangerovi budou souhlasit!" řekla paní Weaslyová.
Harry se tohoto "útoku starostlivých rodičů" obával. Přímo pohlédl do očí paní Weasleyové a všiml, že mají na chlup stejný hnědý odstín jako Ginnyiny, což mu moc nepomohlo.
"Brumbál nechtěl, aby to kdokoli jiný věděl, paní Weaslyová. Promiňte. Ron a Hermiona nemusejí jít, je to jejich volba--"
"Nechápu, proč ty bys musel!" vyštěkla a upustila od své původní záminky.
"Sotva jste plnoletí. Je to naprostý nesmysl. Brumbál měl k dispozici celý Řád, který to může vyřídit! Harry, tys tomu určitě neporozuměl. Pravděpodobně ti říkal, co chtěl udělat, a tys to vzal tak, že to musíš udělat ty..."
"Já jsem mu porozuměl," řekl rázně Harry. "Je to na mně."
Podal jí zpátky ztracenou ponožku se vzorem zlatavého rákosu, kterou měl identifikovat.
"A tahle není moje. Nejsem fanoušek Puddlemerských spojenců."
"Ah, samozřejmě že ne," řekla paní Weaslyová a trochu sklíčené se vrátila ke svému všednímu líbeznému tónu.
"Měla jsem si to uvědomit... No, Harry, zatímco budeš tady, mohl by jsi nám pomoci s přípravou Billovy a Fleuřiny svatby, že? Je tu ještě hodně práce."
"Ehm - samozřejmě," řekl Harry vyvedený z míry náhlou změnou tématu.
"Jsi drahoušek, Harry," odpověděla paní Weasleyová, usmála se na něj a odešla.
Od toho momentu paní Weasleyová zaměstnávala Harryho, Rona a Hermionu, že měli jen stěží čas myslet na cokoli jiného. Nejzdvořilejším vysvětlením té změny chování paní Weasleyové bylo, že chtěla odvést pozornost od všech myšlenek na Pošuka a od té hrůzy z jejich nedávné cesty. Nicméně po dvou dnech nepřetržitého čištění příborů, ladění stuh a květin podle barev, odtrpaslíkovávání zahrady a pomáhání paní Weasleyové udělat obrovské množství jednohubek, ji Harry začal podezřívat, že má jiný důvod. Všechny činnosti, které jim zadala, jako by nedovolovaly jemu, Ronovi a Hermioně držet se pohromadě; neměl příležitost si s nimi promluvit o samotě od první noci, kdy jim vyprávěl, jak Voldemort mučil Ollivandera.
"Myslím si, že mamka vás tři chce zastavit, abyste nemohli být spolu a vymýšlet jakékoliv plány. Chce tak oddálit váš odchod," pověděla Ginny Harrymu tlumeným hlasem, když třetího večera jeho pobytu prostírali stůl k večeři.
"A co si myslí, že se jako stane?" zamumlal Harry. "To si myslí, že zatímco ona nás tady zdržuje připravováním jednohubek, někdo Voldemorta zabije?" Řekl to bez rozmyslu a všiml si, jak Ginny zbledla.
"Takže je to pravda?" zeptala se. "O to se pokoušíš?"
"Já - ne - to byl jen vtip," řekl Harry vyhýbavě.
Dívali se na sebe dlouho a v Ginnyině výrazu bylo i něco jiného než šok. Náhle si Harry uvědomil, že toto je poprvé, co jsou spolu sami od té doby, kdy spolu trávili hodiny o samotě na bradavických pozemcích. Byl si jistý, že si na to vzpomněla také. Dveře se otevřely a oba nadskočili. Pan Weasley, Kingsley a Bill vešli dovnitř. Na večeři se k nim často připojovali členové Řádu, protože Doupě nahradilo ústředí na Grimmauldově náměstí č.12. Pan Weasley vysvětlil, že po smrti Brumbála, jejich Strážce tajemství, se každý, komu Brumbál sdělil polohu Grimmauldova náměstí, stal Strážcem tajemství.
"A protože je nás asi dvacet, tak Fideliovo zaklínadlo zesláblo. Smrtijedi mají dvacetkrát více přiležitostí z někoho tajemství vypáčit, takže ho dlouho neudržíme."
"Jenže Snape už jistě touhle dobou Smrtijedům všechno řekl, ne?" zeptal se Harry.
"No, Pošuk vyčaroval pár kleteb proti Snapeovi v případě, že by se tam zase objevil. Doufáme, že budou dost silné, nepustí ho dovnitř a svážou mu jazyk, kdyby se pokusil o tom místě mluvit. Ale nemůžeme si tím být jisti. Bylo by bláznovství zůstat tam, když je teď ochrana tak nejistá."
Kuchyně byla tak přecpaná, že se dalo jen stěží hýbat noži a vidličkami. Harry seděl nacpaný vedle Ginny; kvůli nevyřčeným věcem, které nad nimi visely, by byl radši, kdyby mezi nimi sedělo pár lidí.
"Žádné novinky o Pošukovi?" zeptal se Harry Billa.
"Nic," odpověděl Bill.
Pohřeb se zatím nekonal, protože Bill a Lupin ještě neobjevili jeho tělo. Bylo obtížné určit, kam mohlo dopadnout, obzvlášť když byla tma a kolem zmatek z bitvy.
"Denní Věštec o jeho smrti nebo nalezení jeho těla nenapsal ani slovo," pokračoval Bill. "Ale to nic neznamená. V těchto dnech se toho dost ututlá."
"A stále nic o tom, že jsem jako nezletilý použil kouzla při útěku před Smrtijedy?" zeptal se Harry přes celý stůl pana Weasleyho, který zakroutil hlavou.
"Protože vědí, že jsem neměl na výběr, nebo proto, že nechtějí, abych řekl světu, že mě napadl Voldemort?"
"Řekl bych, že to druhé. Brousek nechce připustit, že by mohl být Ty-víš-kdo tak mocný, a ani nezveřejní ten hromadný útěk z Azkabanu."
"To je ono... proč neříká tisk pravdu?" řekl Harry a svíral v ruce nůž tak pevně, že na spodní straně jeho paže se opět objevil bílý nápis "Nemám vykládat lži."
"Je na ministerstvu vůbec někdo připraven se mu postavit?" zeptal se naštvaně Ron.
"Samozřejmě, že ano, Rone, ale lidé jsou vyděšení," odpověděl pan Weasley, "vyděšení, že právě oni budou ti další, kdo zmizí a jejich děti se stanou terčem útoků. Kolem se šíří nechutné výmysly. Nevěřím, že učitelka mudlovských studií v Bradavicích podala výpověď. Už týdny ji nikdo neviděl, zatímco Brousek je celé dny zavřený ve své kanceláři. Jen doufám, že vymýšlí nějaký plán."
V krátké přestávce hovoru přesunula paní Weaslyová prázdné talíře na pracovní stůl a naservírovala jablečné koláče.
"Musíme se rrrozhodnout, jak se přřřestrrrojíš, 'Arry," pronesla Fleur, když každý dostal svůj zákusek. "Na svatbu," dodala, když viděla jeho zmatený výraz. "Samosřřřejmě, še naši hosté nejsou Smrrrtijedi, ale nemůšeme zarrručit, še jim po sklence šampaňského něco nevyklouzne." Z toho usoudil, že stále podezřívá Hagrida.
"Ano, dobrá připomínka," řekla paní Weasleyová od čela stolu, kde seděla, a s brýlemi na špičce nosu si prohlížela dlouhatánský seznam činností, které naškrábala na velký kus pergamenu.
"Tak, Rone, uklidil sis už svůj pokoj?"
"Proč?" vykřikl Ron, který v tom momentě praštil lžičkou a zíral na svojí matku. "Proč má být můj pokoj uklizený? Mně a Harrymu to tak vyhovuje!"
"Mladý muži, během pár dní se tu koná svatba tvého bratra -"
"A to se budou brát v mé ložnici?" zeptal se Ron zuřivě. "Ne! Tak proč si u Merlinovy brady musím ukli..."
"Nemluv takhle se svojí matkou," řekl rázně pan Weasley, "a dělej, co ti řekla."
Ron se zamračil na oba rodiče, potom uchopil svoji lžičku a zabořil se do posledních zbytků svého jablkového koláče.
"Pomůžu ti s tím, je to taky můj nepořádek," řekl Harry Ronovi, ale paní Weaslyová ho hned přerušila.
"Ne, drahoušku Harry. Budu radši když venku pomůžeš Arthurovi s kuřaty. A ty, Hermiono, budu ti vděčná, když vyměníš prostěradla pro monsieura a madame Delacourovy, víš přeci, že přijíždějí zítra v jedenáct ráno."
Ale jak se ukázalo, pan Weasley s kuřaty pomoc nepotřeboval.
"Molly se o tom zmiňovat nemusíš," řekl pan Weasley Harrymu a zabránil mu, aby vešel do kurníku, "ale, ehm, Ted Tonks mi poslal většinu, co zbylo ze Siriusova kola, a já to schovávám - tedy mám to uložené - tady. Skvělé věci: Je tady trubka na výfukové plyny, tedy aspoň myslím, že se tomu tak říká, ta nejpozoruhodnější baterie a také budu mít jedinečnou příležitost zjistit, jak fungují brzdy. Pokusím to dát znovu dohromady, jen co Molly nebude - jen co budu mít čas."
Když se vrátili do domu, paní Weasleyová byla z dohledu, a tak Harry vklouzl do Ronova podkrovního pokoje.
"Uklizím, uklízím...! Oh, to jsi ty," řekl Ron s úlevou, jakmile Harry vstoupil. Ron si lehl zpátky na postel, ze které očividně vstal až teď. V pokoji byl stejný nepořádek jako celý týden... Jedinou změnou zde byla Hermiona, která seděla ve vzdálenějším rohu a u nohou měla svého zrzavého kocoura Křivonožku, a právě třídila hromadu knížek do dvou sloupců. Harry si všiml, že mezi nimi jsou některé jeho vlastní.
"Nazdar, Harry," řekla Hermiona, když si sedl na skládací lehátko
"Jak jsi to zvládla tak rychle?"
"Ronova mamka zapomněla, že mě a Ginny už včera požádala, abychom vyměnili ta prostěradla," vysvětlila Hermiona. Odhodila Věštění z čísel na jednu hromadu a Vzestup a pád černé magie na druhou.
"Právě jsme se bavili o Pošukovi," pověděl Ron Harrymu. "Počítám, že se možná zachránil."
"Ale Bill viděl, jak ho zasáhla smrtící kletba," odvětil Harry.
"Jasně, ale na Billa se taky útočilo," pokračoval Ron. "Jak si může být jistý tím, co viděl?"
"I kdyby ho smrtící kletba minula, tak Pošuk spadl z výšky kolem tisíce stop," vložila se do rozhovoru Hermiona, která držela v ruce knihu Famfrpálové týmy Británie a Irska.
"Možná použil štítové kouzlo."
"Fleur ale říkala, že mu odstřelili hůlku z ruky," vyvrátil Hary. "No dobře, jestli chcete, aby byl mrtvý," prohlásil Ron mrzutě, zatímco si složil polštář do příjemnějšího tvaru.
"Samozřejmě, že nechceme, aby byl mrtvý!" vyjela Hermiona. "Je to strašlivé, že je mrtvý! Ale my jsme realisté."
Harry si nejdříve představil Pošukovo tělo zničené jako to Brumbálovo, akorát s jedním okem stále pohyblivým. Cítil odpor míchající se s bizardní touhou se rozesmát.
"Smrtijedi po sobě nejspíš uklidili, proto ho nikdo nenašel," pověděl Ron moudře.
"Jo," řekl Harry.
"Stejně jako Barty Skrk, kterého přeměnili na kost a pohřbili na Hagridově zahradě. Asi Moodyho proměnili a nacpali ho -"
"Ne!" zakvílela Hermiona. Harry se polekaně otočil a spatřil, jak jí vytryskly slzy nad jejími Základními zaklínačskými znaky.
"Ach ne..." řekl Harry a okamžitě vstával z lehátka.
"Hermiono, nechtěl jsem tě rozrušit -"
Ron vyskočil z postele se hlasitým zaskřípěním rezatých pružin a dostal se k ní první.
Jednou rukou Hermionu objal, druhou strčil do kapsy a vytáhl z ní odporný kapesník, kterým dříve čistil kamna. Spěšně vytáhl hůlku, namířil s ní na cár hadru a zvolal, "Tergeo."
Hůlka vyčistila většinu mastnoty. Ron, který vypadal spokojen sám se sebou, podal mírně čadící kapesník Hermioně.
"Oh ... díky, Rone ... Omlouvám se..." Vysmrkala se a škytla.
"Je to tak hr-hrozné. H-Hned po Brumbálovi .. N-Nikdy jsem si nedokázala p-představit, jak Pošuk umírá, vypadal tak tvrdě!"
"Jo, já vím," řekl Ron a objal ji pevněji. "Ale víš co by nám řekl, kdyby tu teď byl?"
"Mějte oči na stopkách," vydala ze sebe Hermiona, když si mnula oči.
"Přesně tak," přikývl Ron.
"Řekl by nám, abychom se poučili z toho, co se stalo jemu. A já se naučil nedůvěřovat malým zbabělým příšerám jako je Mundungus." Hermiona se třaslavě zasmála a předklonila se, aby mohla sebrat další dvě knihy. Vteřinu na to Ron sundal ruku z jejího ramena, protože Hermiona upustila knihu Obludné obludárium na jeho nohu. Knížka se osvobodila z pásku, který ji svazoval, a zlomyslně chňapla po Ronově kotníku.
"Promiň, promiň!" zapískala Hermiona, zatímco Harry popadl knížku a znovu ji pevně svázal.
"Co vlastně děláš s těmi všemi knížkami?" zeptal se Ron a kulhal zpátky k posteli.
"Jen se rozmýšlím, které z nich si vezmu s sebou, až budeme hledat ty viteály," odpověděla Hermiona.
"Ehm, aha," řekl Ron a plesknul se do čela. "Zapomněl jsem, že budeme lovit Voldemorta s přenosnou knihovnou."
"Ha-ha-ha," předstírala smích Hermiona a pohlédla na Základní zaklínačské znaky. "Uvažuji... budeme muset překládat Runy? Možné to je... bude lepší je vzít pro jistotu s sebou."
Položila Zaklínačské znaky na tu větší hromadu a vzala do ruky Dějiny bradavické školy.
"Poslouchejte," řekl Harry a narovnal se.
Ron a Hermiona se na něj podívali se stejnou směsicí odevzdanosti a vzdoru.
"Vím, že jste po Brumbálově pohřbu řekli, že chcete jít s mnou..." začal Harry.
"Semhle míří," řekl Ron Hermioně a zakoulel očima.
"Přesně, jak jsme očekávali," povzdychla si Hermiona a vrátila se zpět ke knížkám. "Myslím, že si Dějiny bradavické školy vezmu s sebou. I když už se tam nevracíme, tak bych byla nesvá, kdybych ji ne-"
"Poslouchejte!" zopakoval Harry.
"Ne, Harry, ty poslouchej," přerušila ho Hermiona.
"Jdeme s tebou, to bylo rozhodnuté už před několika měsíci - vlastně několika lety."
"Ale -"
"Sklapni!" doporučil mu Ron.
"- jste si jistí, že jste si to pořádně rozmysleli?" trval na svém Harry.
"Podívej se," řekla Hermiona a práskla knihou Toulky s trolly na sloupek s vyřazenými knihami s nelítostným pohledem.
"Balila jsem celé dny, takže můžeme okamžitě vyrazit. Pro tvou informaci mé balení zahrnovalo také čarování, nemluvě o tom, že jsem Ronově mamce pod nosem propašovala všechny Pošukovy zásoby Mnoholičného lektvaru.
Také jsem trochu upravila paměť svým rodičům, kteří jsou přesvědčeni, že se jmenují Wendell a Monica Wilkinsovi a jejich životním cílem je přestěhovat se do Austrálie, který si teď splnili. Takhle bude pro Voldemorta daleko těžší je vystopovat a vyslýchat je ohledně mě - nebo tebe, protože naneštěstí jsem jim o tobě pár věcí řekla.
Pokud přežiju náš hon za Viteály, najdu je a to kouzlo zruším. Pokud ne - no, myslím, že jsem vyčarovala dostatečně silné kouzlo na to, aby byli šťastní a v bezpečí. Wendell a Monica Wilkinsovi totiž nevědí, že mají dceru."
Hermioniny oči se opět topily v slzách.
Ron slezl z postele a znovu ji objal. Zamračil se na Harryho a vyčítal mu jeho netaktnost. Harry nemohl vymyslet co na to říct, protože v neposlední řadě bylo velice nezvyklé, aby Ron někoho učil taktu.
"Já - Hermiono - promiň - já jsem si..."
"Ty sis neuvědomil, že Ron i já moc dobře víme, co se může stát, když půjdeme s tebou? My si to uvědomujeme! Rone, ukaž Harrymu co jsi vymyslel..."
"Ne, právě jedl," namítl Ron.
"Běž, potřebuje to vědět."
"No dobře, Harry, pojď sem."
Ron svoji podruhé stáhl paži, která byla do té chvíle kolem Hermiony, a postavil se přede dveře.
"Tak pojď."
"Proč?" zeptal se Harry, zatímco následoval Rona na malé odpočívadlo.
"Descendo," zamumlal Ron a namířil na nízký strop.
Přímo nad jejich hlavami se otevřel poklop a k jejich nohám sjel žebřík. Ze čtvercové díky vycházel smrad jako z otevřené stoky a zvuky, který napůl připomínaly kvílení a napůl sténání.
"To je tvůj ghúl, že jo?" zeptal se Harry, který se ještě nikdy nesetkal s tvorem, která občas rušil noční ticho Weasleyovic domu.
"Jo - to je." potvrdil Ron a šplhal po žebříku.
"Pojď a mrkni se na něj."
Harry následoval Rona několika krátkými krůčky nahoru do mrňavého podkroví.
Jeho hlava i ramena byly už v místnosti, když se mu naskytl pohled na zkroucenou bytost vzdálenou několik stop od něj. Spala ve tmě s pusou široce otevřenou.
"Ale to ... to vypadá ... ghúlové nosí pyžamo?"
"Ne," odpověděl Ron. "Ani nemají rudé vlasy a takovou spoustu puchýřů."
Harry tu věc sledoval s mírným odporem. Tvarem a velikostí připomínal člověka a měl na sobě něco, v čemž teď, když si Harryho oči přivykly temnotě, zřetelně poznal staré Ronovo pyžamo. Byl si jistý, že ghúlové jsou spíše slizcí a holohlaví tvorové, než že mají vlasy a jsou sytě pokrytí zanícenými fialovými puchýři.
"On je já, chápeš?" řekl Ron.
"Ne," řekl Harry. "Nechápu."
"Vysvětlím ti to u mě v pokoji, ten smrad je dost cítit," řekl Ron.
Slezli dolů po žebříku, který Ron vrátil ke stropu, a připojili se k Hermioně, která stále třídila knihy.
"Až odejdeme, tak ten ghúl bude bydlet tady dole u mě v pokoji," prohlásil Ron. "Myslím se, že se na to opravu těší - i když s jistotou to říct nemůžu, protože jenom kvílí a sténá - ale když se o tom zmíníš, začne přikyvovat. Bude hrát mě - nemocného kropenatkou. Dobrý, ne?"
Harry vypadal, že mu vůbec nic nedošlo.
"Pochop!" řekl Ron, který byl zklamaný, že Harry neocenil brilantnost jeho plánu.
"Podívej, až se my tři v září neukážeme v Bradavicích, každý si bude myslet, že Hermiona a já jsme s tebou, chápeš? Což znamená, že Smtrijedi půjdou přímo k našim rodinám, aby se dozvěděli, kde jsi."
"Ale doufejme, že to bude vypadat, jako že jsem odjela s mamkou a taťkou do Austrálie. Hodně mudlů teď říká, že se budou skrývat," řekla Hermiona.
"A nemůžeme schovat celou moji rodinu, vypadalo by to podezřele a navíc nemůžou všichni odejít z práce," pokračoval Ron.
"Čili uděláme to tak, že se řekne, že jsem vážně onemocněl kropenatkou, což je důvod, proč se nemůžu vrátit do školy. Kdyby to někdo chtěl vyšetřovat, tak mu mamka s taťkou ukážou ghúla v mé posteli posypaného puchýři. Kropenatka je hodně nakažlivá nemoc, takže určitě nebude nikdo chtít jít blíž. A ani nebude vadit, že nemluví, protože jak by taky mohl, když má na tipci plíseň.
"A tvoje mamka s taťkou o tom plánu vědí?" zeptal se Harry.
"Taťka jo. Pomohl Fredovi a Georgeovi ho přeměnit. Mamka ... no, viděl jsi ji. To, že odcházíme, přijme až v okamžiku, kdy budeme pryč."
† 23. 07. 2011 | kód autora:
cte5. Padlý Válečník
"Hagride?" Harry zápasil s troskami kůže a kovu, které ho opklopovaly, a jak se snažil postavit, ruce se mu bořili do blátivé vody. Nedokázal pochopit, kam Voldemort zmizel a očekával, že se každou chvíli snese z okolní temnoty. Cosi vlhkého a horkého kapalo z jeho brady a předlotí. Vybrodil se na břeh rybníčku a tam se zarazil o velkou temnou masu na zemi, což byl Hagrid.
"Hagride? Hagride, mluv se mnou..." Ale černá hromada se ani nepohla.
"Kdo je tam? To je Potter? Jsi Hary Potter"?" Harry mužův hlas nepoznával. Na to zakřičel ženský hlas: "Oni havarovali. Tede! Havarovali na zahradě!" Harrymu se motala hlava. "Hagride," opakoval hloupě a podlomily se mu kolena. Další věc, kterou si uvědomil, bylo to, že leží na zádech na něčem, co mu připomínalo podušku, s pálivou bolestí na žebrech a pravé ruce. Svůj chybějící zub měl zpět. Jizva na jeho čele stále pulsovala bolestí.
"Hagride?" Otevřel oči a uviděl, že leží na pohovce v neznámém, jemně osvíceném obývacím pokoji. Jeho batoh ležel na podlaze opodál, mokrý a zablácený. Světlovlasý, silnější muž Harryho úzkostlivě sledoval. "Hagrid je v pořádku, synu," řekl muž, "žena se o něj teď stará. Jak se cítíš? Máš ještě něco zlomeného? Postaral jsem se o tvoje žebra, zub a ruku. Mimochodem, já jsem Ted, Ted Tonks - otec Dory." Harry se posadil příliš rychle. Před očima mu vyrazila světýlka a cítil závrať. "Voldemort..."
"Buď v klidu," řekl Ted Tonks a pokládaje mu ruku na rameno, tlačil Harryho zpátky do polštářů.
"To byla ošklivá nehoda, co jste měli. Co se vlastně stalo? Něco se pokazilo na té motorce? Arthur Weasley znovu přestřelil? On a ty jeho mudlovské hračičky..."
"Ne," řekl Harry a jeho jizva pulsovala jako čertvé zranění. "Smrtijedi. Bylo jich spousta, pronásledovali nás..."
"Smrtijedi?" řekl Ted ostře.
"Co tím myslíš, Smrtijedi? Myslel jsem, že nevěděli, že budeš dnes večer převezen, myslel jsem..."
"Věděli to," řekl Harry. Ted Tonks se podíval nahoru na strop, jakoby si myslel, že skrz něj uvidí až na nebe nad ním.
"Tak, potom tedy víme, že naše ochranná kouzla vydržela, ne? Neměli by být schopni přiblížit se k domu na méně, jak 100 yardů v jakémkoliv směru." Teď už Harry rozumněl tomu, proč Voldemort najednou zmizel - ocitli se v bodě, kde motorka překročila bariéru kouzel Řádu. Jenom doufal, že budou i nadále fungovat. Představil si Voldemorta sto yardů daleko, jak se snaží najít způsob, kterým by pronikl skrz cosi, co si Harry představoval jako velkou průhlednou bublinu. Shodil nohy dolů z pohovky - musel vidět Hagrida na vlastní oči předtím, než uvěří, že je skutečně naživu. Nicméně, jakmile se postavil, dveře se otevřely a Hagrid se protlačil skrz ně, tvář pokrytou blátem a krví, malinko kulhající, ale jako zázrakem živý.
"Harry!" Překročil podlahu mezi nimi dvěma kroky, odhodil při tom z cesty dva křehké stolečky a aspidistru, a stiskl Harryho v takovém objetí, že mu málem znovu praskla jeho čerstvě srostlá žebra. "Krindapána, Harry, jak ses z toho dostal? Já myslel, že už sme voba vyřízený!"
"Jo, já taky. Nemůžu uvěřit..." Harry zmlknul ve chvili, kdy si všiml ženy, která právě vstoupila do mistnosti za Hagridem.
"Ty," zakřičel a vrhnul svou ruku do kapsy, která ale byla prázdná. "Tvoje hůlka je tady, synu," řekl Ted a poklepal s ní Harrymu na paži. "Spadla zrovna vedle tebe, sebral jsem jí...A ta žena, na kterou křičíš, je moje manželka."
"Eh, já...omlouvám se." Když popošla více do místnosti, podoba paní Tonksové a její sestry Bellatrix už byla mnohem menší. Její vlasy byly světlejší a oči měla širší a vlídnější. Přesto vypadala po Harryho výkřiku poněkud povýšeně. "Co se stalo naší dceři?" zeptala se. "Hagrid říkal, že jste byli přepadeni...kde je Nymfadora?" "Já nevím," řekl Harry. "Nevíme, co se stalo s ostatními."
Ona a Ted si vyměnili ustrašené pohledy. Na Harryho dolehla směs strachu a viny. Pokud kdokoliv z ostatních zemřel, byla to jeho vina. Všechno jeho vina. To on souhlasil s tím plánem, když jim dal svoje vlasy. "Přenášedlo," vykřikl, jak si náhle vzpomněl. "Musíme se vrátit do Doupěte a zjistit...potom vám pošleme zprávu nebo...nebo Tonksová jí pošle, jednou..." "Dora bude v pořádku, 'Dromedo," řekl Ted. "Ona ví, co dělat. Už byla s bystrozory ve spoustě takových situací. Přenašedlo je tímhle směrem," dodal směrem k Harrymu. "Odlétá za tři minuty, pokud chceš." "Jo, určitě chceme," řekl Harry.
Uchopil svůj batoh a hodil si ho na záda. "Já..." Podíval se na paní Tonksovou, protože se jí chtěl omluvit za strach, ve kterém jí zanechal a za který se cítil tak příšerně zodpovědný, ale nenapadala ho žádná vhodná slova tak, aby to nevyznělo prázdně a neupřímně. "Řeknu Tonksové...Doře...aby se ozvala, až...Děkuju, že jste nám pomohli, děkuju za všechno, já..." Byl rád, že opustil místnost a následoval Teda Tonkse skrz krátkou chodbu do koupelny. Hagrid šel hned za nimi, přikrčený tak, aby se nebouchnul hlavou o rám dveří.
"Támhle, synu. To je přenášedlo." Pan Tonks ukazoval na malý stříbrný hřeben ležící na toaletním stolku.
"Děkuju," řekl Harry s prstem nataženým tak, aby se dotýkal hřebínku a byl připravený k přesunu.
"Počkej chvilku," řekl Hagrid a rozhlížel se kolem. "Harry, kde je Hedvika?"
"Ona,...zasáhli jí," odpověděl Harry. Když si to uvědomil, styděl se za sebe a slzy mu vyhrkly do očí. Sova byla jeho společníkem, jeho velkým pojítkem s kouzelnickým světem, když byl nucen se vracet k Dursleyovým. Hagrid natáhl svou obrovskou ruku a poplácal ho soucitně po rameni.
"Nevadí," řekl mrzutě, "nevadí. Prožila skvělej, dlouhej život..."
"Hagride!" řekl Ted varovně zrovna ve chvíli, kdy se hřeben rozzářil do světle modra a Hagrid k němu přiložil svůj ukazovák právě včas. S trhnutím za pupkem, jako kdyby ho neviditelné lano zatáhlo vpřed, byl Harry vtlačen do prázdna a nekontrolovatelně se točil s prstem přilepeným na přenášedlo. On i Hagrid pádili pryč od pana Tonkse a o sekundu později už se jeho nohy dotkly tvrdé země a on upadl na všechny čtyři na zahrádku Doupěte. Uslyšel křik. Zahodil pryč nyní již nelepící přenášedlo, postavil se s lehkým zakymácením na nohy a uviděl paní Weasleyovou a Ginny, jak běží dolů po schodech u zadního vchodu.
Mezitím se i Hagrid, který také upadl na zem, nejistě zvedal na nohy.
"Harry? Ty jsi ten pravý Harry? Co se stalo? Kde jsou ostatní?" křičela paní Weasleyová. "Co tím myslíte? Je tu už někdo z ostatních?" vzdychl Harry. Odpověď byla dobře čitelná z výrazu bledé tváře paní Weasleyové.
"Smrtijedi na nás čekali," řekl jí Harry, "byly jsme obklíčeni a v tu chvíli jsme rychle odletěli. Věděli, že to bude dnes v noci. Nevím, co se stalo komukoliv z ostatních. Čtyři z nich nás začali pronásledovat a jediné, co jsme mohli dělat, bylo utéct pryč. A potom nás dohonil Voldemort..." Zaslechl sebeobviňující tón ve svém hlase, prosbu o pochopení, proč neví, co se stalo s jejími syny, ale... "Díky bohu, že se ti nic nestalo," řekla a stiskla ho v objetí, o kterém Harry cítil, že si ho nezaslouží. "Něměla bys trošičku brandy, Molly?" zeptal se Hagrid malinko třesoucím se hlasem.
"Pro lékařský účely...?" Mohla by jí přivolat kouzlem, ale jak se otočila a běžela zpět k nakřivo stojícímu stavení, Harry věděl, že chce schovat svou tvář. Otočil se k Ginny a ta mu odpověděla na jeho nevyslovenou prosbu. "Ron a Tonksová se měli vrátit první, ale zmeškali svoje přenášedlo, vrátilo se bez nich," řekla ukazujíc při tom na prázdnou plechovku od oleje ležící opodál.
"A tohle," ukázala na starý zouvák, "mělo být tátovo s Fredem. Ty tu měli být druzí. Ty a Hagrid jste třetí a," zkontrolovala si hodinky, "pokud to zvládli, tak George a Lupin by měli být zpátky do minuty." Paní Weasleyová se znovu objevila a nesla láhev brandy, kterou předala Hagridovy. Ten jí odzátkoval a na ex jí do sebe obrátil.
"Mami!" vykřikla Ginny a ukázala na místo pár stop od nich. Ve tmě se objevilo modré světlo, neustále se zvětšovalo a Lupin s Georgem se objevili. Nejprve se točili nad zemí a potom dopadli na zem. Harry okamžitě poznal, že je něco špatně. Lupin podpíral George, který byl v bezvědomí a tvář měl zalitou krví. Harry vyrazil vpřed a vzal George za nohy. Společně s Lupinem donesli George do domu, skrz kuchyň až do obývací místnosti, kde ho položili na pohovku. Když světlo lampy zalilo Georgeovu hlavu, Ginny zalapala po dechu a Harryho žaludek se silně zakymácel - jedno z Georgových uší bylo pryč.
Ta strana jeho hlavy byla zaplavena vlhkou, jasně červenou krví. Ještě před tím, než se paní Weasleyová sklonila nad svým synem, vzal Lupin Harryho za rameno a ne příliš jemně ho odtáhl zpátky do kuchyně, kde se Hagrid stále ještě pokoušel procpat svoje velké tělo skrz zadní vchod.
"Hej!," řekl Hagrid rozhořčeně, "jdi od něj! Koukej Harryho pustit!"
Lupin ho ignoroval. "Jaké zvíře bylo v rohu mého kabinetu, když jsi poprvé přišel?" "Eh...eh, ďasovec v nádrži, ne?" Lupin pustil Harryho, a ten spadl pozadu zpět na kuchyňskou linku.
"Co se tam stalo?" křičel Hagrid. "Omlouvám se Harry, ale musel jsem to zkontrolovat," řekl Lupin stroze. "Byly jsme zrazeni. Voldemort věděl, že budeš převezen dnes a jediní lidé, kteří mu to mohli říct byli přímo zapojení v plánu. Mohl jsi být podvodník."
"Tak proč nezkotrolujete mě?" funěl Hagrid, jak pořád bojoval s úzkými dveřmi. "Vy jste napůl obr," řekl Lupin, vzhlížeje na Hagrida. "Mnoholičný lektvar je určen pouze pro lidi."
"Nikdo z řádu by Voldemortovi neprozradil, že to uděláme dneska," řekl Harry. Ta představa pro něj byla děsivá, nemohl uvěřit, že by to kdokoliv z nich udělal. "Voldemort mě dostihnul až úplně na konci. Nevěděl od začátku, který jsem. Kdyby znal plán, věděl by od začátku, že jsem s Hagridem."
"Voldemort tě dostihnul?" řekl Lupin ostře. "Co se stalo? Jak jsi unikl?" Harry mu vysvětlil, jak je Smrtijedi sledovali, zdálo se, že nějak poznali, že on je pravý Harry, zanechali sledování a museli nějak uvědomit Voldemorta, který se objevil těsně před tím, než on a Hagrid dosáhly útočiště u rodičů Tonksové.
"Oni tě poznali? Ale jak? Co jsi udělal?" "Já..." Harry se snažil vzpomenout si. Celá cesta se mu zdála jako směs paniky a zmatku. "Uviděl jsem Stana Silničku...Víš, toho kluka, co dělal v záchranném autobusu. Snažil jsem se ho odzbrojit místo, abych...no, on nevěděl, co dělá, ne? Musel být pod kletbou Imperius?!" Lupin vypadal zděšeně. "Harry, čas, kdy stačilo odzbrojovat je pryč! Tihle lidé se snaží tě zajmout a zabít! Minimálně omráčit, pokud nejsi připraven zabít!" "Byli jsme stovky stop vysoko! Stan nebyl sám sebou, a kdybych ho omráčil a on spadnul, zemřel by úplně stejně, jako kdybych použil Avada Kedavra! Expeliarmus mě zachránil před Voldemortem před dvěma lety," dodal Harry vzdorně.
Lupin mu připomněl Zachariáše Smithe z Havraspáru, který se mu vysmíval, když chtěl Brumbálovu armádu učit odzbrojovací zaklínadlo. "Ano, Harry," řekl Lupin s bolestí v hlase, "a mnoho Smrtijedů o tom podalo svědectví! Promiň mi, ale to bylo velice neobvyklé chování ve chvíli, kdy ti bezprostředně hrozí smrt. Zopakovat to dnes před Smrtijedy, kteří byli u toho nebo o tom alespoň slyšeli, bylo málem jako spáchat sebevraždu." "Takže vy myslíte, že jsem měl Stana Silničku zabít?" řekl Harry rozzlobeně. "Samozřejmě, že ne," řekl Lupin, "ale Smrtijedi - narovinu...většina lidí! - by očekávala, že zpátky zaútočíš! Expeliarmus je užitečné kouzlo, ale Smrtijedi si zřejmě myslí, že je to takový tvůj podpis a já na tebe musím naléhat, aby se tak doopravdy nestalo!" Lupin doháněl Harryho k pocitu, že je idiot, ale uvnitř něho něho bylo zrníčko vzdoru.
"Já neodstřelím člověka z mojí cesty jen proto, že tam zrovna náhodou stojí," řekl Harry, "to je Voldemortův způsob." Lupinova odveta už nepřišla - konečně úspěšný Hagrid se prodral dveřmi a dopotácel se k židli, na kterou si sednul, ale ta se pod ním okamžitě rozsypala. Ignorujíc jeho směs klení a omluv, obrátil se Harry opět na Lupina.
"Bude George v pořádku?" Všechno Lupinovo zklamání z Harryho se zdálo být touto otázkou smyto. "Myslím, že ano, ale není tady žádná šance vrátit mu jeho ucho. Ne, když bylo odejmuto kletbou." V tom se z venku ozval hlasitý zvuk. Lupin vyběhl k zadním dveřím, Harry přeskočil Hagridovy nohy a sprintoval na zahradu, kde se objevily dvě postavy.
Jak se k nim Harry blížil, poznal, že to je Hermiona, která se právě proměňova zpět do své podoby, a Kingsley, oba svírající ohnuté ramínko na šaty. Hermiona sebou mrštila do Harryho náručí, ale Kingsley vůbec nevypadal, že by ho těšilo kohokoliv z nich vidět. Přes Hermionino rameno Harry uviděl, jak zvedá hůlku a míří s ní na Lupinův hrudník. "Poslední slova Albuse Brumbála k nám dvěma!" "Harry je největší naděje, kterou máme. Věřte mu," řekl Lupin klidně. Kingsley otočil svou Hůlku na Harryho, ale Lupin řekl:
"Je to on, otestoval jsem to!" "Dobře, dobře!" odvětil Kingsley a schoval hůlku zpátky do svého pláště. "Ale někdo nás zradil! Věděli, že to bude dnes!" "Vypadá to tak," řekl Lupin, "ale patrně nevěděli, že tam bude sedm různých Harry Potterů."
"Malá výhoda!" zavrčel Kingsley. "Kdo ještě je zpátky?" "Jenom Harry, Hagrid, já a George." Hermiona potlačila malé zasténání.
"Co se ti stalo?" zeptal se Lupin Kingsleyho. "Sledovalo mě jich pět, dva jsem zranil, jednoho možná zabil," odříkal Kingsley, "a viděli jsme Ty-víš-koho - přidal se k pronásledovatelům asi na půlce cesty, ale zase rychle zmizel. Remusi, on umí..." "Létat," doplnil Harry. "Taky jsem ho viděl. Objevil se za mnou a Hagridem."
"Tak proto se nás pustil - kvůli tobě!" řekl Kingsley. "Nemohl jsem pochopit, proč najednou zmizel. Ale co ho přimělo změnit cíl?" "Harry byl přiliš milý na Stana Silničku," řekl Lupin. "Stan?" zopakovla Hermiona. "Ale já myslela, že je v Azkabanu?" Kingsley se neradostně zachechtal. "Hermiono, uskutečnil se hromadný útěk, který ministerstvo samozřejmě ututlalo. Traversovi spadla maska, když jsem na něj poslal kletbu, taky měl být v Azkabanu. Ale co se stalo tobě Remusi?Kde je George?" "Přišel o ucho," řekl Lupin.
"Přišel o...?" zopakovala Hermiona zvýšeným hlasem.
"Snapeova práce," řekl Lupin. "Snape?!" zařval Harry. "Neřekl jsi..." "Ztratil svou masku během pronásledování. Sectumsempra byla vždycky jeho specialita. Byl bych rád, kdybych mohl říct, že jsem mu to oplatil, ale jediné, co jsem mohl dělat bylo udržet George na koštěti. Ztrácel příliš mnoho krve." Mezi všemi čtyřmi se rozhostilo ticho, když se podívali na oblohu. Nebyli tam žádné známky pohybu - hvězdy byli stále stejné, neblikající, neměnné, nazakryté jejich přiletajícími kamarády. Kde byl Ron? Kdy byli Fred a pan Weasley? Kde byli Bill, Fleur, Tonksová, Pošuk a Mundungus? "Harry, podej mi ruku!" volal Hagrid chraplavě ze dveří, ve kterých už byl zase zaseklý. Rád, že může něco dělat, vytáhl ho Harry na svobodu a skrz prázdnou kuchyň proběhl zpět do obývacího pokoje, kde paní Weasleyová a Ginny stále pečovali o George. Paní Weasleyová už zastavila krvácení a pod světlem lampy Harry uviděl čistý zející otvor na místě, kde bylo Georgovo ucho. "Jak mu je?" Paní Weasleyová se rozhlédla kolem a řekla: "Nemůžu mu ho dát zpátky. Ne, když bylo odstraněno černou magií. Ale mohlo to být mnohem horší...Je naživu." "Ano. Díky Bohu." "Slyšela jsem v zahradě ještě někoho...?" zeptala se Ginny. "Hermionu a Kingsleyho," odpověděl Harry. "Zaplať pánbůh," zašeptala Ginny. Dívali se jeden na druhého a Harry jí chtěl obejmout. Nikdy to neudělal, když u toho byla paní Weasleyová, ale než stačil zareagovat, z kuchyně se ozvala obrovská rána. "Prokážu, kdo jsem, Kingsley, až uvidím svého syna! Teď ustup, jestli víš, co je pro tebe dobré!" Harry ještě nikdy neslyšel pana Weasleyho takhle křičet. Vrazil do obýváku, pleš lesknoucí se potem, brýle nakřivo, Fred těsně před ním, oba bledí, ale nezranění. "Arthure!" zaštkala paní Weasleyová. "Díky Bohu!" "Jak mu je?" Pan Weasley si kleknul na kolena vedle George. Poprvé za tu dobu, co ho Harry znal, se zdálo, že Fred neví, co říct. Díval se přes opěradlo pohovky na Georgeovo zranění, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co vidí. Pravděpodobně vyplašený hlukem příchodu Freda a svého otce se George probral.
"Jak se cítíš Georgi?" zašeptala paní Weasleyová. Georgeovi prsty ohmatávaly stranu jeho hlavy. "Jako kopáč," zahuhlal.
"Co je s ním?" kuňkal Fred a koukel zděšeně. "Má něco s hlavou?" "Jako kopáč," opakoval George, otevřel oči a podíval se nahoru na svého bratra. "Vidíš...jsem kopáč. Mám díru v hlavě, vykopal jsem si díru do hlavy, Frede, bereš to?" Pan Weasley zaštkal hlasitěji, než obvykle a Fredovi se do popelavého obličeje vrátila barva.
"Ubohý," řekl Fred, "s celým širým světem humoru, který tu byl před tebou, ty vymyslíš 'díru a kopáče'?" "No, jo," řekl George a zašklebil se na svou slzami zalitou matku.
"Teď už nás budeš moct rozlišit, mami." Rozhlédnul se kolem. "Ahoj Harry,...jseš Harry, že jo?" "Jo, to jsem," řekl Harry a popošel blíže k pohovce.
"Tak jsme tě aspoň dostali zpět v pořádku," řekl George. "Proč se Ron a Bill nechoulí kolem mé skoro smrtelné postele?" "Ještě se nevrátili, Georgi," odpověděla mu paní Weasleyová. Georgův úšklebek zmizel. Harry se letmo podíval na Ginny a naznačil jí, aby ho doprovodila ven.
Když procházeli kuchyní, řekla mu tichým hlasem: "Ron a Tonksová by se už měli vrátit. Neměli dlouhou cestu. Tetička Muriel nebydlí odsud tak daleko." Harry neodpovídal.
Pokaždé, když přijel do Doupěte, spadl z něho všechen strach, ale tentokrát ho celého zahalil, jakoby mu lezl pod kůži, pulsoval v jeho hrudi a slepil mu hrdlo. Když sestupovali po schůdcích do zahrady, Ginny ho chytila za ruku. Kingsley přecházel tam a zpět po zahradě a při každé otočce se zadíval na nebe. Harry si vzpoměl na strýce Vernona, jak chodil po obývacím pokoji asi tak před milionem let.
Hagrid, Hermiona a Lupin stáli rameno na rameni a upírali v tichosti pohledy nahoru. Nikdo z nich se neotočil, když se k nim Harry a Ginny přidali. Minuty se vlekly, jako by to byly celé roky. I ten nejmenší poryv větru způsobil, že nadskočili a v naději, že uvidí některého chybějícího člena řádu, jak se nezraněný objeví, otočili se na keřík, který ve větru zašumněl. A v tom se přímo nad nimi zhmotnilo koště a sneslo se směrem k zemi.
"To jsou oni," zavřeštěla Hermiona. Tonksová přistála s dlouhým smikem, který všude po okolí rozhodil zeminu a kamení. "Remusi!" Tonksová se rozbrečela, když sbelhala z koštěte do Remusova náručí. Ron zmateně doklopýtal k Harrymu a Hermioně. Jeho tvář byla bledá a vypadal, že není schopen ze sebe vydat slovo.
"Jste v pořádku," zamumlal ještě před tím, než k němu vyletěla Hermiona a pevně ho objala. "Já myslela..myslela jsem..."
"Sem v pohodě," řekl Ron a poplácával jí po zádech. "Sem v pohodě."
"Ron byl skvělej," pronesla Tonksová vřele a uvolnila se z Remusova sevření. "Užasnej. Omráčil jednoho smrtijeda přímo do hlavy. A to když míříte na pohyblivý cíl z letícího koštěte..."
"Vážně jsi to udělal?" zeptala se užasle Hermiona s rukama stále kolem Ronova krku.
"Pořád ten překvapený tón," řekl trochu nazlobeně a vymanil se na svobodu.
"Jsme poslední?" "Ne," odpověděla mu Ginny, "pořád ještě čekáme na Billa s Fleur a Pošuka s Mundungusem. Jdu říct mamce a taťkovi, že jsi v pořádku, Rone..." Odběhla dovnitř. "Tak co máte? Co se stalo?" Lupinův hlas zněl až rozzlobeně, když se obracel na Tonksovou.
"Belatrix," řekla Tonksová. "Chtěla mě dostat skoro tak, jako Harryho, Remusi. Hodně se snažila mě zabít. Chtěla bych jí dostat, dlužím jí to. Ale určitě jsme zranili Rudolphuse...Potom už jsme byli u Ronovi tetičky Muriel, ale nestihli jsme naše přenášedlo, jak nás obskakovala..."
Lupinovi pohrával sval na čelisti. Přikyvoval, ale vypadal, že není schopen už cokoliv dalšího dodat. "A co se stalo vám?" obrátila se Tonksová na Harryho, Hermionu a Kingsleyho. Převyprávěli jí příběhy ze svých cest, ale po celou dobu nad nimi neustále viseli obavy z nepřítomnosti Pošuka, Billa a Fleur a bylo čím dál těžší je ignorovat.
"Budu se muset vrátit na Downing Street, měl jsem tam být už před hodinou," řekl Kingsley konečně, po posledním upřeném pohledu na oblohu. "Dejte mi vědět, až se vrátí..." Lupin přikývnul. S mávnutím na ostatní Kingsley odešel do tmy směrem k brance. Harrymu se ještě zdálo, že slyší slabé prasknutí, jak se Kingsley přemístil pryč hned za plotem Doupěte. Pan a paní Weasleyovi přicházeli po zadních schůdcích s Ginny v těsném
závěsu. Oba rodiče objali svého syna ještě před tím, než se obrátili na Lupina a Tonksovou. "Děkujeme Vám," řekla paní Weasleyová, "za naše syny." "Nebuď hloupá, Molly," prohodila na to Tonksová. "Jak je Georgovi?" zeptal se Lupin. "Co je s ním?" pípnul Ron. "Přišel o..."
Ale konec věty paní Weasleyové byl přerušen společným výkřikem. Testrál právě přistál pár stop od nich. Bill a Fleur sjeli z jeho hřbetu, ošlehaní větrem, ale nezranění. "Bille! Díky Bohu! Díky, Bohu!" Paní Weasleyová vyběhla vpřed, ale obětí, které jí Bill věnoval bylo ledabylé. S pohledem upřeným přímo na svého otce řekl:
"Pošuk je mrtvý."
Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul. Harry ucítil, jak něco v něm padá dolů, skrz zem a opouští ho to navždycky. "Viděli jsme to," řekl Bill. Fleur přikývla, se slzami, které se leskly ve světle přicházejícím sem z oken kuchyně. "Stalo se to hned po tom, co jsme prolomili jejich kruh. Pošuk s Dungem byli blízko nás - mířili taky na sever. Voldemort - on umí létat - vyrazil přímo za nimi. Dung zpanikařil, slyšel jsem ho vykřiknout.
Pošuk se ho snažil zastavit, ale on se přemístil. Voldemortova kletba zasáhla Pošuka přímo do tváře. Spadl pozadu z koštěte a...nebylo nic, co bysme mohli udělat. Měli jsme polovinu z nich přímo za sebou..." Billův hlas se zlomil.
"Samozřejmě jste nemohli nic udělat," řekl Lupin. Všichni se zastavili a dívali se na sebe navzájem. Harry to nedokázal pochopit. Pošuk a mrtvý. To není možné..Pošuk, tak schopný, tak odvážný, vždy suverénní... Nakonec na všechny dolehlo, ač to nikdo neřekl nahlas, že už není nic, kvůli čemu by měli zůstávat v zahradě a tiše následovali pana a paní Weasleyovi zpět do Doupěte, do obýacího pokoje, kde se Fred s Georgem společně smáli. "Něco se děje?" zeptal se Fred, zkoumajíc tváře všech příchozích.
"Co se stalo? Kdo je...?" "Pošuk," řekl pan Weasley. "Mrtvý."
Obličeje dvojčat se zkroutili do překvapené grimasy. Nikdo nevěděl, co dělat. Tonksová tiše vzlykala do kapesníku, měla k Pošukovi blízko - Harry věděl, že byla jeho oblíbenec a držel nad ní ochrannou ruku na Ministerstvu kouzel. Hagrid, který si sedl do kouta, kde měl nejvíc místa, si utíral oči svým kapesníkem velkým jak ubrus. Bill odešel ke kredenci a vyndal láhev Ohnivé whisky a pár skleniček.
"Tady," řekl a s mávnutím hůlky rozeslal po místnosti 12 plných sklenic ke každému z nich a sám si nechal třináctou. "Na Pošuka!" "Na Pošuka!" pronesli všichni přípitek.
"Na Pošuka," jako ozvěna, řekl se škytnutím malinko opožděně Hagrid. Ohnivá whisky sežehla Harrymu hrdlo. Zdálo se mu, jako by se do něj propalovala, znecitlivovala a naplňovala ho odvahou. "Takže Mundungus zmizel?" konstatoval Lupin, který svojí sklenici vypil na ex. Atmosféra se najednou změnila. Všichni vypadali napjatě a pozorovali Lupina se strachem z toho, co by mohli slyšet.
"Vím, co si myslíš," řekl Bill, "a napadlo mě to taky po cestě sem, protože vypadali, že nás očekávají, že? Ale Mundungus nás nemohl zradit. Nevěděli, že tam bude sedm Harry Potterů - to je zmátlo a díky tomu jsme dokázali zmizet. Ale zapomněl jsi, že to byl Mundungus, koho to napadlo. Proč by jim neřekl takovou základní věc? Podle mě Dung prostě zpanikařil. Nechtěl jít první, ale Pošuk mu to nařídil a Ty-víš-kdo šel rovnou po nich. To bylo dost na to, aby kdokoliv zpanikařil."
"Ty-víš-kdo jednal přesně tak, jak Pošuk předpověděl," pokrčila nos Tonksová. "Pošuk říkal, že bude očekávat, že pravý Harry bude s tím nejzkušenějším bystrozorem. Začal pronásledovat Pošuka jako prvního, a když se zbavil Pošuka, začal pronásledovat Kingsleyho..."
"Áno, ten je také veliše dobrý," přikývla Fleur, "ale štále to nevysvětluje, jaktoše větěli, že budeme přesunovat 'Arryho zrovna dneská. Někto mušel být neopaterný.Někto musel vysradit datum někomu s venku. To je to jediné, co vysvětluje, še snali datum , ale neznali pšesný plán." Zazářila na všechny kolem, slzy se jí stále ještě leskly na její krásné tváři a vyzývala pohledem všechny, aby jí nějak oponovali.
Nikdo to ale neudělal. Jediný zvuk, který narušil ticho bylo Hagridovo posmrkávání zpoza obřího kapesníku. Harry se upřeně zadíval na Hagrida, který právě riskoval svůj život proto, aby zachránil ten jeho - na Hagrida, který ho miloval, který mu věřil a který už byl jednou lstí obelhán, aby vyzradil Voldemortovi tajné informace výměnou za dračí vejce...
"Ne," řekl Harry nahlas. Všichni se na něj překvapeně otočili. Ohnivá whisky zřejmě zesílila jeho hlas. "Myslím,..pokud někdo udělal chybu a omylem prozradil tajemství, určitě to neudělal schválně. Není to jeho chyba," zopakoval znovu trochu hlasitěji, než by to udělal normálně. "Musíme si navzájem věřit. Já věřím každému z vás! Nevěřím tomu, že by mě kdokoliv z vás prodal Voldemortovi!" "Hezky řečeno, Harry," opáčil Fred neočekávaně.
"Už jo, 'ujo', 'ucho'!" řekl George. Lupin měl zvláštní výraz ve tváři, skoro až lítostivý, když se podíval na Harryho. "Myslíš, že jsem hlupák?" zeptal se Harry vyzívavě. "Ne, myslím, že jsi jako James, který by považoval za známku nečestnosti, kdyby měl přestat důvěřovat svým přátelům." Harry věděl, na co naráží - jeho otec byl zrazen Peterem Pettigrewem. Najednou ho popadl iracionální vztek. Chtěl se hádat, ale Lupin se otočil zády sednul si ke stolu a řekl Billovi: "Máme práci. Musím říct Kingsleymu..." "Ne,...já mu to řeknu. Já tam dojdu." "Kam jdeš," řekli Tonksová a Fleur společně. "Pošukovo tělo," řekl Lupin. "Musíme ho získat." "Nemohlo by to...," začala paní Weasleyová s důrazným pohledem na Billa. "Počkat," řekl Bill, " ne, pokud nechceš, aby si ho radši vzali Smrtijedi."
Nikdo nepromluvil. Lupin s Billem se rozloučili a odešli. Zbytek se posadil na židle - všichni kromě Harryho, který zůstal stát. Přítomnost a nevyhnutelnost smrti tu s nimi byla jako neodbytná přítomnost. "Musím taky jít," řekl Harry. Páry očí se do něj zabodly.
"Nebuď hloupý, Harry!" řekla mu paní Weasleyová. "O čem to mluvíš?" "Nemůžu tu zůstat." Chytil se za předloktí, znovu mu v něm začalo cukat. Necítil takovou bolest už více jak rok. "Dokud tu zůstávám, jste všichni v nebezpečí. Nechtěl bych, aby..." "Ale nebuď takový," opáčila paní Weasleyová.
"Celá dnešní noc proběhla proto, abychom tě dostali bezpečně sem a díky Bohu se to povedlo. I Fleur souhlasila, že se vdá tady, místo ve Francii. Všechno jsme zařídili, takže teď můžeme zůstat společně a postarat se o tebe..." Nerozumněla tomu, spíše se teď cítil hůř, než líp. "Pokud by Voldemort zjistil, že jsem tady..." "Ale jak by mohl?" zeptala se paní Weasleyová. "Neexistuje způsob, jak by se mohl dozvědět, ve kterém z domů jsi." "Nejsem to já, o koho se bojím!" řekl Harry. "To víme," řekl pan Weasley tiše, "ale, kdyby jsi teď odešel, byly by naše úspěchy dnes v noci trochu zbytečné."
"Nikam nepudeš!" zahřměl Hagrid. "Krindapána, Harry, po tom všem, čím sme prošli, bys vodešel?" "Jo a co moje ucho?" řekl George a trochu se vztyčil na svých poduškách. "Já to vím,..." "Pošuk by nechtěl..."
"JÁ VÍM!" zakřičel Harry. Cítil se poražen a vydírán.
Nechápali, že to, proč ho zachránili je přesně ten důvod, kvůli kterému on chce teď odejít? Rozhostilo se dlouhé ticho, ve kterém mu jeho jizva nepříjemně tepala bolestí. Přerušil ho až pan Weasley. "Kde je Hedvika, Harry? Mohli bychom jí odnést nahoru a dát jí něco k jídlu."
V Harrym se všechno sevřelo jako pěst. Nemohl říct pravdu. Vypil poslední zbytek svojí Ohnivé whisky, aby se vyhnul odpovědi. "Když už to šlo ven jednou, pude to i podruhý, Harry," řekl Hagrid.
"Utekla mu, foukla mu zrovinka, když byl přímo nad tebou."
"Nebyl jsem to já," řekl Harry ploše. "Byla to moje hůlka. Moje hůlka jednala na vlastní popud."
Po pár okamžicích řekla Hermiona jemně: "Ale to není možné, Harry. Chceš říct, že jsi kouzlil, aniž bys to chtěl? Reagoval jsi instinktivně."
"Ne," řekl Harry. "Motorka padala, nemůžu říct, kde byl v tu chvíli Voldemort, ale moje hůlka se najednou vzpřímila v mojí ruce, našla ho a vyslala na něj kletbu, ale žádnou, kterou bych znal. Nikdy před tím jsem zlaté plameny nedělal."
"Často," přidal se pan Weasley, "když jsi ve stresu, můžeš udělat kouzlo, o kterém si nikdy před tím ani nesnil. Často se to stává malým dětem před tím, než začnou chodit do školy..." "To nebylo jako tohle," opáčil Harry skrze sevřené zuby. Jeho jizva žhnula. Cítil vztek a flustraci. Nenáviděl představu, že si všichni myslí, že je dost silný na to, aby se utkal s Voldemortem.
Nikdo nic neříkal. Věděl, že mu nevěří. Teď, když o tom přemýšlel, zjistil, že nikdy před tím neslyšel o tom, že by nějaká hůlka sama kouzlila. Jeho jizva se plnila bolestí. Jediné, co mohl dělat, aby nezačal nahlas křičet bylo jít ven na vzduch. Sundal si brýle a odešel z místnosti. Jak procházel zahrádkou, prohlížel si ho velký kostnatý testrál. Roztáhl svoje ohromná netopýří křídla a potom pokračoval v pastvě. Harry se zastavil u zahradní branky, zírajíc na přerostlé květiny kolem a myslel na Brumbála. Brumbál by mu věřil, věděl to. Věděl by, proč se jeho hůlka tak zachovala, protože Brumbál vždycky měl nějakou odpověď. Znal hůlky - vysvětlil mu to zvláštní spojení mezi jeho a Voldemortovou hůlkou...Jenže Brumbál, stejně jako Sirius, stejně jako Pošuk a stejně jako jeho rodiče a jako jeho chudinka sova, všichni byli pryč a Harry už si s nikým z nich nikdy nepromluví.
Cítil horko uvnitř hlavy, ale nemělo nic společného s ohnivou whisky. A potom, z ničeho nic, bolest v jeho jizvě vystřelila a on zavřel oči a uvnitř jeho hlavy začal křičet cizí hlas. "Řekl jsi mi, že problém bude vyřešen, když si vezmu cizí hůlku!" A uvnitř jeho hlavy se objevil obraz zničeného starého muže ležícího na kamenné podlaze, jak křičí, hrozivě, táhle křičí, křičí v nepředstavitelné agónii.
"Ne, ne, prosím Vás, prosím..."
"Lhal jsi Lordu Voldemortovi, Ollivandere!" "Nelhal...přísahám, nelhal jsem." "Chtěl jsi pomoct Potterovi, aby mi utekl!" "Přísahám, že ne...Věřil jsem, že cizí hůlka bude fungovat..." "Potom mi vysvětli, co se stalo. Luciusova hůlka je zničená!" "Nerozumím tomu...spojení...existuje jenom...mezi dvěma hůlkami..." "Lháři!!" "Prosím...žádám Vás..."
A Harry uviděl bílou ruku, jak pozvedá svou hůlku a cítil Voldemortův nával hněvu, uviděl starého muže svíjejícího se na zemi ve smrtelné agónii... "Harry?" Bylo to pryč, tak rychle, jak to přišlo. Hary stál třesoucí se ve tmě, svírající zahradní branku. Jeho srdce mu bušilo a jizva mu stále ještě pulsovala ostrou bolestí. Potom spozoroval Rona a Hermionu.
"Harry, pojď zpátky do domu," volala Hermiona, "nepomýšlíš, doufám, ještě pořád na odchod?" "Jo, musíš tady zůstat, kámo," řekl Ron a poplácal ho po zádech. "Jsi v pořádku?" zeptala se Hermiona, teď už dost blízko, aby mu viděla do tváře.
"Vypadáš strašně!" "No," řekl Harry třesoucím se hlasem, "pravděpodobně vypadám líp, než Ollivander..." Když skončil svoje vyprávění o tom, co se mu stalo, Ron vypadal poděšeně, ale Hermiona přímo hrozivě vystrašená. "Ale to přeci mělo skončit! Tvoje jizva...neměl už jsi to nikdy dělat! Musel jsi znovu nechat otevřít to spojení mezi tebou a Voldemortem. Brumbál chtěl, aby jsi uzavřel svojí mysl!" Když neodpovídal, chytila ho za ruku. "Harry, on přejímá ministerstvo, noviny a půlku celého kouzelnického světa! Nenech ho to samé udělat i s tvojí hlavou!"
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
